Duch
Duch, a či u, m., doušek, šku. Duch z kořene du v du-ji příponou ch (Šf. ), odkud pak vzduch a seslabením kmenové samo- hlásky dýchati, dech povstalo. Duch tedy = plyn, který člověk vdychoval a vydychoval. Vz: Ducha vydechnouti, popadati. Ale možná, že duch = dutí dělající, dující a s tím by souhlasilo i sanskr. (dhuka = vítr. Duch by tedy znamenalo sílu životnou, dech a dýchání způsobující. Gb. Duch, duch-b, lit. dussas (pára, plyn). Schl. Vz Fk. 103. — Duch, a (bytosť s tělem sloučená, n. rozumná bytosť bez těla, lat. animus), duch, a či u, (dech, pára, lat. halitus). Mk. — Dat. sg. duchu, ne: duchovi. Vok. sg.: duchu; duše vyskytá se jen v církevních modlitbách a písních. Kt. Vz: Přijď svatý duše. Nom. pl.: duchové, ne: duši. D. — Duch = dech, vání, vítr, das Wehen. D. povětří. Ps. ms. Rei duchu ode čtyř větrův, přijď duchu a věj. Br. — D. = povětří, které do sebe táhneme a zase vy- dychujeme, der Hauch, Athem. Krátkého ducha (dušný). V. Těžký a krátký duch míti. V. Duch popadati, zadržeti. Us. D. se krátí a tratí. Kom. Na krátký duch si stěžovati. Ml. Křičím, co mám ducha. Puch. Má zlý d. (smradlavý). Us. Poslední duch. Když koho d. opustí. Aesop. Bili ho, až duch (ducha) pustil. Us. Jedním duchem (douškem) vytáhnouti. Dal si hráti k doušku (k vypití jedním dechem). Us. A duchem chřípí tvých shromážděny jsou vody. Br. A duchem rtů svých zabije bezbožného. Br. — D. = pára, der Dampf, Dunst, C eist, Spiritus. Jg. D. všecek táhnul se do vyššího sklepa. L. Mýdlový duch (líh). D. D. = smrad, zápach, Gestank. Bern. Pustil ducha, zlého ducha = smrad. Us. Pouští zlé duchy. Vz Smrdutý. Lb. Pustil ducha z ko- žucha = prdl. Us. na Mor. Brt. — D. = míza, šťáva nervová, die Lebensgeister. Víno duchy tělesné oživuje. L. Duchové čitedlní. Reg. zdr. — D. = trest', jádro něčeho, nějakého díla, der Geist, Kern. Duch denníkův. Jg. D. spisu, zákona. Vz víc v S. N. — D. das Schnauben, der Zorn. Duch pak jeho jest jako potok rozvodnily. Br. — D. = bytosť s tělem slou- čená, rozumná duše tělo oživující. Protiva: tělo; der Geist, die Seele. D. člověka = duše. V. Ducha vzdáti, pustiti, vypustiti (vydechnouti = umříti). Kom. Rozumný, vě- domý duch. V. Ale ducha žádného nebylo v nich; A já vedu do vás ducha, abyste ožili; Duch zvířat byl v nich. Br. Duch vzhledem na tělo, s kterým spojen jest, slove: duše. Bůh, andělé, ďáblové jsou tedy duchové, ne: duše, nemajíce těla; ale modlíme se za duše (ne: duchy) zemřelých. Mluví-li se o by- strosti rozumu, vtipu o moudrosti, říká se: duch, ne: duše. Velicí duchové. Mluví-li se o vykonání velikých ctností, o trpělivosti, smířlivosti, říká se: duše, ne: duch. To je dobrá duše. Duch mocný, vtipný, vzdě- laný, osvícený, vznešený, hrdý, Ondrák; silný, slabý, veliký, válečný, vědecký, svobody, řečnický, spisovatele, Nt.; duše: krásná, spa- nilá, dobrá, milá, trpělivá, poctivá, prostá, bídná, podlízavá atd. Šk. — Živý duch, živá duše, člověk. Nikdo tě neviděl? Ani živý duch. Jg. Ani živý duch (živá duše) = nikdo. Šm. Ani živého ducha neviděl. Rk. — D. = to, co zahřívá úmysl, Geisteskraft, Begeisterung, Genie. Muž velikého ducha; ducha plný, D.; duchem nadaný, výtečný, obdařený; duch tvorčí, tvorný, Nz., pozorovací. Hš. Má v sobě duch prorocký. Háj. Duchem prorockým je nadchl. Kom. Veliký d. D. Bez ducha, ducha prázdný. D. — D. - obraznosť, mnění. Mei- nung, Einbildung. Jest velikého ducha, V. — L. — D. = úmysl, smýšlení, vůle, rozum, mysl, der Geist, Wille, das Gemüth, der Gedanke. Všecken duch svůj vypouští blázen. Br. V témž duchu úřad spravovati. Nt. Byl bez pochyby ducha moravských bratří. Šl. Měl jsem sen a děsil se d. můj; Hospodin pustil mezi ně ducha z vrátivého. Br. Dra- hého ducha jest muž rozumný. Br. A tak vzbudil Hospodin proti Jehoramovi ducha Filistinských. Br. Jedním duchem dchnou. Nadechl ho svým duchem. Mus. D. volný, ale tělo slabé. Zlého ducha člověk. D. po- korný a ponížený. V. Pokorného a tichého ducha býti. V. Téhož ducha se mnou jest. Kom. Lidé ducha služebného. V. D. stranní, Partheigeist. D. Duchem vražedlným dýše. Kom. Prudkého ducha (náhlý). Kom. Lepšího ducha dojíti (obrátiti se). Tím duchem (úmy- slem). V. Duchem byl s námi. Jg. Ne holí přes kosti, ale duchem tichosti (vychovávej). Pk. — D. = vědění. Kteréž jsem naplnil duchem moudrosti; D. můj osvícený nutí mne, abych odpovídal. Br. — D. = rozumná bytosť bez těla, duchovní stvoření, der Geist, ein körperloses, vernünftiges Wesen. Du- chové dobří, nebeští, čistí, ochranní (duch strážce), zlí (ďáblové). Jg. Zlým duchem vedený. V. Zjevil se mu duch. Ml. — Du- chové dělili se ve středověku na duchy: zemní (gnomy), vodní (undiny), vzdušní (sylfy), ohenní (mloky, salamandry). S. N. — Duch svatý = třetí božská osoba; a) boží milosť, dar. D. moudrosti a rozumu; d. rady a po- moci. Jg. Ludmila duchem božím poznala, že... Háj. D. pravdy (svatý). V. A ducha sv. svého neodjímej ode mne. Žalm. 51., 14. — ß) O svatém duše, o svatý duch, um Pfing- sten. O svatém duše choď ještě v kožiše. Do svatého ducha nechoď bez kožucha, po svatém duše zóstaň v kožuše. Na Slov. Fr. Po svatém duše. Jg., Lb. Vz Hospodářský.